Ahoj, milí čtenáři, chci vám představit svou knihu. Tato kniha právě spatřila světlo světa a s ní i její hrdinové.
https://www.kniznieshop.cz/svatava-privetiva-o-panence-ktera-se-chtela-smat
Najednou jsme uslyšely dunivý hlas: „Copak to mám dnes za návštěvu? Už tu dlouho nikdo nebyl.“
„Nebyl,“ zněla ozvěna v obrovském prostoru.
Přikrčily jsme se a zhasly světlo.
„Jsem pán jeskyně, co tu hledáte?“
„Chceme osvobodit našeho psa Arona,“ vykřikla jsem odvážně.
„Psa Arona,“ slyšely jsme ozvěnu.
„Cha, cha,“ ozvalo se prostorem. „To byste musely splnit těžký úkol.
Raději se vraťte domů!“ varoval nás hluboký temný hlas.
„Kde je Aron?“ zvolala jsem.
„Musíte ho najít podle mapy. Ta je schována na dně jezírka v malé kovové vodotěsné krabičce. Ale to nezvládnete! Cha, cha!“ zachechtal se děsivě. Až mi přeběhl mráz po zádech.
Přesto jsme pokračovaly v cestě. Došly jsme k jezírku, ze kterého se kouřilo, a bublal tam nějaký plyn. Vypadalo to hodně strašidelně. Sáhla jsem do vody, byla velmi horká. Posadily jsme se na balvan u jezírka. Otevřela jsem láhev. Mužíček vyletěl ven. „Tam nejdu,“ prohlásil, když jsem mu vysvětlila, co má udělat. „Je to moc horké, uvařím se!“
„Udělej to, prosím,“ přemlouvala jsem ho.
„Ledaže byste mi daly speciální ochranný oblek,“ prohlásil.
„Dobře,“ řekla jsem. „Máš ho mít!“ Napadla mě myšlenka, jak má oblek vypadat. Pak jsem ji s pomocí návodu v chytrých hodinkách zhmotnila a podala mužíčkovi.
„Ten je krásný!“ podivil se a hned si ho oblékl. Potopil se pod hladinu. Nedočkavě jsme čekaly. Čas se nekonečně vlekl.
„Co budeme dělat?“ zasmušila se Lili.
„Neboj, on vyleze,“ snažila jsem se ji uklidnit.
„Co když se uvařil?“ namítla.
„Poslouchej, Lili. Pokud budeš mít špatné myšlenky, může se to opravdu splnit. Víš co? Zaměříme obě pozornost na to, že mužíček brzy vyleze a dá nám krabičku.“
Seděly jsme na balvanu a zavřely oči. Soustředily jsme se na to, co jsem právě řekla. Uběhly asi dvě minuty a my uslyšely žbluňkání ve vodě. Mužíček se vynořil a držel v ruce krabičku se slovy: „Už jsem myslel, že se nevrátím. Něco mě drželo za nohu a já nemohl vyplavat nahoru. Bál jsem se, že tam pod hladinou zůstanu navždy. Vtom mi přišly do hlavy myšlenky, že se zachráním. Byly tak silné, že ta neznámá síla, která mě držela za nohu, povolila stisk. Vyprostil jsem se z jejího objetí a vyplaval nahoru. Jsem tak šťastný!“ smál se od ucha k uchu. Obě jsme se na sebe podívaly. Že by síla našich myšlenek zachránila mužíčkovi život?
Podal mi hrdě krabičku a já ji otevřela. Byla v ní mapa. Poděkovaly jsme.
„Jsem unavený,“ omluvil se a vsoukal se opět do láhve. Vložila jsem láhev do mošny. Rozložila jsem mapu a podívala se zklamaně na Lili. „Vůbec tomu nerozumím.“
„Já ano,“ usmála se. „S mapou mě to naučil táta. Však víš, že spolu jezdíme na výlety na kole.“
Za krátkou chvíli jsme našly cestu k Aronovi. Smutně se díval přes dřevěnou mříž klece, ve které byl zavřen. Když nás uviděl, zaštěkal a zamával ocasem. Ale ouha! Klec byla zamčená.
Sáhla jsem do mošny a držela v prstech klíč. Tentýž klíč, který jsem vytáhla včera večer Oliverovi z kapsy kalhot. A ten klíč se přímo hodil k odemčení klece. Jen jsem s ním otočila v zámku a Aron byl vysvobozen.
Radostně štěkal a pobíhal kolem nás. Obě jsme ho radostně objaly. „To je dobře, že jsme zase spolu!“ hladila jsem ho něžně na hlavě. Přimhouřil oči a vděčně mi olízl tvář.
Čekala nás poslední zkouška. Vyjít ven z jeskyně. Mošna se začala chvět. Otevřela jsem ji a viděla mužíčka, jak cvičí v láhvi a kope nožičkami do skla zevnitř, až se láhev kutálela. Vyndala jsem láhev a otevřela víčko. Mužíček nedočkavě vyskočil a mával na nás, ať se vydáme za ním.
„Cestu znám. Rychle, než nás uvidí pán jeskyně!“ volal pisklavým hláskem. Náhle zmizel v ohybu chodby. Aron s čenichem u země cítil jeho stopu. Běžely jsme za nimi, lucernu v ruce. Naštěstí už nebyla taková tma, malým otvorem v boční stěně jeskyně sem pronikalo denní světlo. Asi za dvacet minut jsme se ocitly u velkého okna. Východ z jeskyně.
„A jsme venku!“ zvolala jsem nadšeně. „Jsi volný,“ oznámila jsem mužíčkovi. Podala jsem mu klíč od vrátek do jeskyně se slovy: „Dáš prosím tento klíč Oliverovi?”
„Určitě. Děkuji, že jsem opět na svobodě, “ usmál se.
Zmizel, ani jsme nevěděly jak.